Historie

Již ve 12. století se v Anglii zahnutými holemi posunovaly po trávníku koule, a to skrz branku, za níž byla koule, do které se hráči museli trefit, a tato druhá koule pak měla porazit kuželku. Tomuto nasvědčuje překlad anglických slov billy (koule) a yard (dvůr, hřiště). Hra v této podobě se přenesla do Francie, kde ji ale začali modernizovat. Nejdříve ji z trávníku přenesli na dřevěnou desku stolu. pak, aby koule nepadaly na zem, opatřili desku obrubou - a byly tady mantinely, i když ještě jen dřevěné. Později odstranili ze stolu branku, místo dvou koulí dali na stůl tři, zahnuté hole se změnily na rovné a hrál se karambol. Mantinely opatřili gumou, desku potáhli suknem, a aby hole po koulích neklouzaly, opatřili jejich jejich špičky kůží. Zároveň probíhaly i změny velikosti a tvaru stolů. Od čtvercových , kruhových až po obdélníkové. Stoly se nakonec ustálily na poměrech délky ku šířce 2:1, ale opět zde byly ruzné velikosti až do 5m x 2,5m. Postupně se zmenšovaly a v roce 1873 se již hrálo na stolech 2,85 x 1,425 m, na kterých se hraje dodnes. Dřevěná deska na stole se vyměnila za břidlici a dřevěné koule byly nahrazeny slonovinovými, resp. levnějšími z různých umělých hmot. Ale i samotná hra se měnila. Původně se hrála pouze volná hra po celé ploše stolu bez omezení. Když však hráči při jistém postavení koulí v rohu dovedli na tomto místě zahrát téměř nekonečné série, byly zavedeny dnešní rohy s omezením.

První mistrovství světa se hrálo v New Yorku v roce 1873 a prvním světovým šampiónem byl Francouz Garrnier. Kulečníková hra se velmi rychle šířila po celém světě a její obliba vzrůstala, takže na začátku tohoto století bylo v Paříži 20 000 kulečníkových stolů. Tento rozmach byl zpočátku živelný, ale bylo jasné, že je potřeba jeho určité řízení. A tak se začaly tvořit svazy. První byl založen v roce 1895 Svaz americký, v roce 1903 Svaz francouzský, 1906 Svaz Belgický, 1911 Svaz holandský.

Čechy a Slovensko byly až do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, takže i kulečníkové kluby byly v té době německé. Že se zde ale kulečník hrál, existují důkazy. Vždyť výborný olomoucký hráč J. Pohl byl i mistrem Rakouska. Dalším důkazem je i skutečnost, že v Praze již od roku 1887 vyráběla firma Žabokrtský kvalitní tága a malé i velké kulečníky, které vyvážela i za hranice Rakouska-Uherska, hlavně do Německa, Ruska i Anglie.

Teprve po osamostatnění Československa po roce 1918 se u nás začaly tvořit kulečníkové kluby a začaly hrát přátelské meziklubovní zápasy. Snahy o založení kulečníkového svazu u nás vyvrcholily až v roce 1935. Tehdy se zástupci některých klubů sešli v Pardubicích a utvořili přípravný výbor pro ustanovení svazu. Ustavující valná hromada pak byla svolána na 8. listopadu 1936 v Praze.

Založením Svazu československých amatérských kulečníkových klubů SČAKK a schválením jednotných pravidel kulečníkové hry pro celou republiku se začalo s organizováním tohoto sportu u nás. Kluby a kroužky se začaly přihlašovat do založeného svazu a byly podle výkonnosti zařazovány do tříd, kde hrály v župním mistrovství družstev. Zpočátku se se hrála pouze volná hra na malém stole, v šestičlenných družstvech, z nichž první tři hráči hráli vyšší počet karambolů nežli druhá polovina družstva, která byla často složena z velni slabých hráčů. Každý klub mohl mít v soutěži pouze jedno družstvo, takže prakticky hráli poure nejlepší hráči z klubu. Byla to velká motivace pro ostatní. Každý se snažil, aby byl zařazen do družstva. V klubech se neustále něco dělo. Hrály se žebříčkové partie, vyzývací zápasy, pyramidy, hendikepové zápasy i dlouhodobější turnaje a různé další soutěže.

Po roce 1938 a vůbec v době druhé světové války, byla činnost SČAKK silně omezena, přesto, pokud to bylo jen trochu možné, se hrálo mistrovství družstev nebo turnaje jednotlivců o titul mistra Protektorátu. Tenkrát se začala ve svazu hrát i další disciplína, a to kádr 35/2, tj. malý kádr na malém stole. Mezi špičkové hráče tehdejší doby patřili Frant. Francl, Dr. Slezák a Švarc z Prahy, Eman Sýkora z Brna, Houška, Vošáhlík, Saxl, Kautský, Pavlák, Kolař a mnozí další. Je škoda, že se nám z prvních let života svazu zachovalo jen velice málo dokumentace. Na prstech jedné ruky by se dalo spočítat těch několik málo klubů, jež si zachovaly kroniky. Jedna z nejlépe vedených a nejpodrobnějších je kronika AKK Brno. Také nejstarší klub Karambol Nové Jesečany, dnešní TJ Lokomotiva Pardubice, který byl založen v roce 1920, má od té doby vedenou kroniku.

Zalistujeme v kronice AKK Brno. Mistrovství Protektorátu ve volné hře na stolech 190 x 95 se hrálo 12. a 13. dubna 1941 v Brně. Tehdy vyhrál Pavlák (GP 105,58), druhý byl Wyzula (GP 110,69) a třetí Dr. Slezák s GP 95,31. Generální průměr turnaje byl 49,69.Po druhé světové válce a hlavně pak s nástupem nové vlny mladé generace se začala zvyšovat úroveň našich špičkových závodníků. Svaz to řešil tím, že zvyšoval počty karmbolů, jak v mistrovstvích družstev, tak hlavně v turnajích jednotlivců. Volná hra na malých stolech se hrála do 800 karambolů, v roce 1957 dokonce do 1000 karambolů. Jelikož zde už máme přesné záznamy, tak bude jistě zajímavé, jakých pokroků hráči dosáhli například po patnácti letech. Ve dnech 24. až 25. března 1956 se hrálo mistrovství ČSR extraligy ve volné hře na malých stolech 190 x 95. Výše hry do 800 karambolů. Tento turnaj vyhrál E. Sýkora (GP 140,0 NJP 400,0 NS 773), druhý byl S. Perník (GP 157,96 NJP 400,0 NS 798) a na třetím místě se umístil K. Náhlík (GP 87,28 NJP 312,0 NS 586). Generální průměr turnaje byl 85,01. Všimněte si výkonnosti, která je plně srovnatelná s výkony o 40 let později, tedy v současnosti. V porovnání s rokem 1941 se za 15 let úroveň hry zvýšila téměř o 100%. Zvyšování výkonnosti hráčů bylo důvodem k zařazení obtížnějších disciplín do mistrovství. Na malém stole se vyvíjely takto: kádr 35/2 od roku 1941, kádr 47,5/2 od roku 1953. Velký stůl: kádr 47/2 od r. 1965 do r. 1968, volná hra od roku 1976, kádr 47/1 od roku 1988 a kvarty od roku 1986.

Převzato z knihy Mistrovské Karamboly